Nadějná česká všestranná vytrvalkyně Anežka Drahotová se po fantastické zlaté medaili z Mistrovství Evropy Juniorů na 10 km chůze dále veze na vlně úspěchu.
Dnes si velice odvážným stylem závodu připsala 7.
místo na Mistrovství světa v Moskvě v chůzi na 20 km ve vyrovnaném
českém rekordu Barbory Dibelkové z roku 2005. Přinášíme rozhovor
s Anežkou těsně před jejím „moskevským: úspěchem a její sestrou Eliškou,
které obě uvidíme 7. září na startu O2 Grand Prix Praha.
Sedmého září se znovu postavíte na start O2 Grand Prix Praha (Anežka – METRO Běh na 10 km a Eliška – adidas Běh pro ženy 5 km – pozn.red.). Už s vaším loňským
výkonem panovala vzhledem k okolnostem spokojenost. Co to letos ještě pořádně
vylepšit?
Anežka: Před rokem jsme souběžně s Grand Prix
startovaly i ve finále extraligy družstev, bylo to hodně náročné. Proto věřím,
že až se postavím na start letos, povede se mi mnohem lépe.
Eliška: Ta únava z dopoledního finále soutěže
družstev byla vloni opravdu znát. Snad se nyní předvedeme v lepším světle.
Nejprve krátce pohlédněme do nejbližší
budoucnosti. Právě se nacházíte na mistrovství světa v Moskvě. S jakými
cíli jste se tam vydaly?
Anežka: Chci posbírat co nejvíce zkušeností a také se poprat
o co nejlepší výsledek.
Eliška: Mně se dosáhnout kvalifikačního limitu na šampionát
nepodařilo. Budu tedy Anežce držet palce z hlediště a zároveň se
připravovat na další závody.
Na jaký čas si pro večerní Prahu věříte?
Anežka: Věřím v osobní rekord. Zatím jsem běžela pouze
jednu desítku v Běchovicích, které jsou ale poměrně náročné. Trať při Grand
Prix přeje rychlým časům mnohem více.
Eliška: Osobák si chci určitě vylepšit i já. Pokud se
budu cítit dobře, doufám ve výraznější posun.
Už máte jasno o závodní taktice?
Eliška: Rozhoduji
se až přímo při závodě. Přiznám se, že taktiku předem zatím moc nepromýšlíme.
Zkusím nepřepálit úvod a pak už jen zrychlovat. (usmívá se)
Anežka: Pokusím se udržet s nejlepšími českými
běžkyněmi. A když bude dost sil, třeba se posunout i dál.
Většina běžců se nyní horem pádem baví o počasí.
Jaké podmínky by nejvíce vyhovovaly první zářijovou sobotu vám?
Eliška: Teplota by mohla být v podvečer optimální. Jen
doufám, že nebude moc foukat. Jinak déšť nebo teploty okolo třicítky mi nevadí.
Anežka: Ani mně teplejší počasí nijak zvlášť nevadí.
Samozřejmě, pokud není přes pětatřicet stupňů. To si spíše nepřeji déšť a silný
vítr.
Praha za soumraku je působivá… Stačíte
vůbec vnímat okolí, kudy běžíte? Někteří běžci to tak mají.
Anežka: To je sice pravda, ale myslím, že pro
obdivování večerní Prahy si přece jenom najdu lepší příležitost, než je závod. (smích)
Eliška: Grand Prix má úžasnou atmosféru, ale to je asi tak všechno, co
dokážu vnímat. Koukat se budu spíš pod nohy kvůli tramvajovým kolejím.
Večerní závod je pokaždé svým způsobem jedinečný,
i pokud se týká přípravy. Odkdy najedete
na podvečerní tréninky?
Eliška: Těžko říci. Ještě mám před sebou pár cyklistických
závodů, na které je třeba taky se připravit.
Anežka: To já
mám momentálně vzhledem k Moskvě režim zcela opačný.
Působíte v projektu Czech Marathon
Hopes, který si klade za cíl vychovat špičkové maratonce. Která má podle vás
větší šanci: vy, sestra nebo obě dohromady?
Eliška: Momentálně je na tom výrazně lépe sestra. Doufám,
že se jí brzy přiblížím. Pak bychom mohly utvořit silnou dvojici…
Anežka: Myslím, že šanci máme obě. Ve dvou se to přece
jenom lépe táhne. (smích)
Kterou vlastnost vašeho sourozence byste
při závodě u sebe přivítala nejvíce?
Anežka: Určitě bych brala Eliščinu rozvážnost. Hlavně pro
delší závody by se to hodilo.
Eliška: Od Anežky bych rozhodně
převzala její výbušnost a rychlost.
Připravujete se ve skupině Ivoše Pitáka.
Přibližte nám jeden tréninkový den českých běžeckých nadějí.
Obě dohromady: Záleží na období.
Většinou ale začínáme půlhodinkou ranního strečinku mezi sedmou a osmou. Po
snídani máme dopolední fázi na stadionu. Většinou „jdeme“ tempové úseky, ke
konci nějaké speciální tempo, přičemž hodně důležitý je i závěrečný výklus po
trávě. Následuje oběd, krátký spánek a poté o trochu lehčí druhá fáze. Může to
být silniční kolo, plavání, případně delší klus s abecedou. K dispozici
máme fyzioterapeuta, který nás namasíruje a „doprotáhne“.
Po večeři bývá chvilka na nějakou pěknou knížku nebo zábavu.
Jak to vlastně máte nastavené se sestrou mezi sebou? Hecujete se, fandíte si,
nebo mezi vámi panuje zdravá sourozenecká rivalita?
Eliška: Asi všechno dohromady. Je to naše výhoda.
Anežka: Dokážeme si pomoci jak v tréninku, tak při
závodě. Což jsme ukázaly i při nedávném juniorském Mistrovství Evropy v Rieti.
Kterého úspěchu ve vaší dosavadní
kariéře si považujete nejvíce?
Anežka: Doposud je mým největším úspěchem zlato právě z
Mistrovství Evropy juniorů. Cením
si i tamního finálového umístění ve stýplu.
Eliška: Dařilo se mi zatím hlavně v chůzi na juniorských mistrovstvích Evropy.
Z toho posledního jsem si dovezla bronzovou medaili a čas, se kterým můžu být
spokojená.
Máte svůj běžecký sen?
Obě dohromady: Jednou bychom chtěly
běžet pod pěti kruhy. (usmívají se)
Michal
Vítů