Do síně slávy českobudějovického půlmaratonu, ale vlastně celého seriálu RunCzech patří bratři dvojčata Pavel a Martin Frelichové. Pokud byste pečlivě propočítali odběhnuté závody a kvalitu dosažených časů, moc lepších běžců v celé 27leté historii nenajdete. Tady je jejich příběh.
Právě zapsal malou pauzičku, oba poprvé chyběli v letošní průtrži mračen na domácí půdě v Českých Budějovicích. „Moc mě to mrzelo, ale nebyl jsem úplně ready. Na poslední chvíli jsem to zabalil, hodně starostí v práci, jednou to přijít muselo,“ krčí rameny posmutněle Pavel. Ale oba věří, že přerušenou šňůru brzy zase naváží.
„Jsme moc rádi, že tu máme takový závod na nejvyšší úrovni. Jednou jsem tam byl třetí mezi Čechy na stupních, hrála hymna, koukal na mě táta a kamarádi, to byl obrovský zážitek,“ dodává Martin. Pro oba je tenhle půlmaraton srdeční záležitostí. Podniky z RunCzechu mají ale poctivě a mnohokrát čerství (jedena)padesátníci odběhané všechny.
Jejich (nejen) maratonská bilance je obdivuhodná a k tomu navíc vyrovnaná. Martin dal letos pražský maraton za 2:41 jako šestnáctý Čech, loni za 2:37, osobáček si zaběhl v Londýně 2004 za 2:36:01. Za jedenadvacet let odběhal takto velmi podobně 44 maratonů. K tomu půlmaratony (nejlepší v Praze 2004 za 1:13), desítky i běhy v terénu. Pavel má 32 maratonů, nejlepší v Drážďanech před šesti lety za 2:37:29, půlmaraton v Úpici před devíti lety za 1:15.
Z Budějovic až do Londýna a Washingtonu
Oba začínali s fotbalem a tenisem, fyzičku nabrali přirozeně pobíháním po venku. Až někdy v šestnácti se objevili na prvních běžeckých závodech. Pavel tam skončil druhý hnedle za nadějným Janem Bláhou, pozdějším maratonským šampionem, a uznávaný trenér Martin Zvoníček ho pozval do své atletické skupiny. A Martin, tady jen o pár kroků zpátky, se přidal. „Trénovali jsme až odpoledne po škole. Běhali jsme půlku, i čtvrtky, postupně pak patnáctku a časem i delší tratě, až skončili u maratonů. Začali jsme rychlostí, což je důležité, a nezůstali tak jen u objemů,“ vzpomíná Pavel.
Z rodného jihu Čech odešli po maturitě na gymnáziu společně na vysokou školu FEL ČVUT do Prahy, oba se velmi brzy vyšvihli do významných pozic. Pavel působil v České spořitelně, na ministerstvu financí a pak i jako zástupce ČR ve Světové bance ve Washingtonu. Po návratu byl ředitelem České rozvojové agentury. Nyní působí jako ředitel zahraniční divize Sweco hydroprojekt a právě uzavírá významný deal v Tádžikistánu. Martin v ČKD DIZ Praha, jeden čas byl jako zástupce majitele CTY Group i předsedou představenstva fotbalových Bohemians, byl ředitelem v České exportní bance a teď řídí exportní firmu Tamala system.
Oba nechybějí na žádném významnějším závodě, většinou je potkáte spolu. A taky rozeznáte. „Chodíme všechno, maratony i půlmaratony, desítky. Věnujeme se spíš těm vytrvalostním tratím, dráhu jsme opustili, jen občas si ještě dáme pětku nebo desítku v lize za budějovický Sokol, kterému jsme zůstali věrní,“ pokračuje Martin.
Sami pořádali v devadesátých letech možná nejlepší tehdejší běžecký závod Běh České spořitelny, vypravili první český tým na Dolomitenmanna, od počátku jeho působení v Praze pomáhali Carlu Capalbovi s péčí o elitní atlety. „Ale přibylo práce a chtěli jsme víc sami běhat. Půlmaratony ještě moc nebyly a dostat se k maratonu, to byla hlavní meta.“
Martin ji poprvé dosáhl v roce 2001 v Praze za 2:41. Pavel se dočkal se o tři roky později. „Dřív jsem se na tu zátěž necítil, možná spíš jen v hlavě. Byla to ale otázka času. Martin měl zrovna čerstvý osobák z Londýna a tady běžel se mnou jako doprovod. Jediný maraton, který jsme absolvovali spolu od startu až do cíle. Ráno spadl sníh a projevila se asi nezkušenost, měl jsem křeče,“ hodnotí premiéru za 2:51. Později za působení ve Spojených státech hájil české barvy i na mistrovství světa v duatlonu v Richmondu 2007.
Spolu do lesa, na běžky, do Himálají i kryokomory
Sourozenecký vztah dvojčat bývá hlubší a bližší i v dospělosti. Bydlí nedaleko od sebe na jihu Prahy v Kunraticích a Křeslicích, oba běhají po ránu. „Nejsem pod stresem, nahodím si hlavu, objeví se nápady a dostanu energii na celý den,“ říká Pavel, který pak jezdí do kanceláře často na kole. Společně se jim ale podaří vyrazit na delší výběh většinou jen o víkendu, buď v Krčském lese, nebo podél Vltavy z Budějovic na Hlubokou.
Anebo na běžky, to si v Bedřichově natočí v klidu sedmdesát kilometrů, raději klasikou. Oba. Na podzim 2003 strávili měsíc na treku v Himálájích, což byla skvělá příprava na nejlepší běžecké časy. Oba také chodí pravidelně až čtyřikrát týdně do modřanské kryokomory k bývalému desetibojaři a bobovému olympionikovi Romanu Hrabaňovi. „Funguje to výborně, hlavně na posílení imunity, bez ní bychom určitě takhle dlouho běhat nevydrželi,“ oceňují efektivní regeneraci.
Oba si vedou pečlivě excelovou tabulku s naběhanými kilometry. Týdně jich bývá okolo sedmdesáti, ročně okolo 3500. Martin už jich překročil sto tisíc, dokázal si přesně dohledat jeden „obyčejný“ den, kdy se tak s největší pravděpodobností stalo. Pavel se k téhle hranici blíží.
Závody seriálu RunCzech pro ně zůstávají v kalendáři mezi nejdůležitějšími. „Zastávám názor, že pokud jsi na nějaké úrovni, stojí za to se ukázat a zaběhnout ten čas na silnici. I když už to kombinuju trochu s terénem a lákají mě velké hory, Krkonošská 50 nebo Alpy. Terén mě ale pořád vyřídí mnohem víc, musel bych si zvykat,“ říká Martin.
Příklady ze světového sportu dokazují, že jedno ze dvojčat bývá o něco lepší, druhý mu zůstává nablízko jako support. „Pavel byl lepší v počátcích, v dorostu se dostal do finále mistrovství ČSSR na 800 metrů. Pak ho asi trochu zbrzdil chronický zánět ledvin, klíšťová encefalitida i další častější nemoci a zranění,“ říká o pár minut mladší Martin. „Dlouho mě neporazil, ale já už jsem se pak na vítěznou vlnu nevrátil,“ doplňuje Pavel. „Ale není tam rivalita. Navzájem se motivujeme, jeden druhému dává pozitivní impulsy, je to vyvážené.“
A ještě pro úplnost tady jsou maratonské dvojčecí konotace. Česko-slovenská dvojka Petr a Pavol Klimešové z Kyjova (ročník narození 1958), která strávila pár roků v emigraci ve Velké Británii, patřila k absolutní elitě. Pavol měl osobák 2:12, Petr 2:13, na kratších tratích to bylo vždy těsně obráceně, byli nesmírně vyrovnaní. „Potkávali jsme se, když oni končili, my jsme začínali,“ vzpomínají Frelichové. Naopak po nich se objevují Edlmanovi z pražské Slavie (ročník 1990). Mají za sebou první maratony, Tomáš za 2:23 a Martin za 2:31.
Ale Frelichové jsou pořád tady a ještě dlouho budou. O tom žádná.
Autor: Tomáš Nohejl
