Jednou bychom chtěly proběhnout pod olympijskou vlajkou, říkají sestry Drahotovy.

Na jaký čas si pro večerní Prahu věříte?

Anežka: Věřím v osobní rekord. Zatím jsem běžela pouze
jednu desítku v Běchovicích, které jsou ale poměrně náročné. Trať při Grand
Prix přeje rychlým časům mnohem více.

Eliška: Osobák si chci určitě vylepšit i já. Pokud se
budu cítit dobře, doufám ve výraznější posun.

Už máte jasno o závodní taktice?

Eliška: Rozhoduji
se až přímo při závodě. Přiznám se, že taktiku předem zatím moc nepromýšlíme.
Zkusím nepřepálit úvod a pak už jen zrychlovat. (usmívá se)

Anežka: Pokusím se udržet s nejlepšími českými
běžkyněmi. A když bude dost sil, třeba se posunout i dál.

Většina běžců se nyní horem pádem baví o počasí.
Jaké podmínky by nejvíce vyhovovaly první zářijovou sobotu vám?

Eliška: Teplota by mohla být v podvečer optimální. Jen
doufám, že nebude moc foukat. Jinak déšť nebo teploty okolo třicítky mi nevadí.

Anežka: Ani mně teplejší počasí nijak zvlášť nevadí.
Samozřejmě, pokud není přes pětatřicet stupňů. To si spíše nepřeji déšť a silný
vítr.

Praha za soumraku je působivá… Stačíte
vůbec vnímat okolí, kudy běžíte? Někteří běžci to tak mají.

Anežka: To je sice pravda, ale myslím, že pro
obdivování večerní Prahy si přece jenom najdu lepší příležitost, než je závod. (smích)

Eliška: Grand Prix má úžasnou atmosféru, ale to je asi tak všechno, co
dokážu vnímat. Koukat se budu spíš pod nohy kvůli tramvajovým kolejím.

Večerní závod je pokaždé svým způsobem jedinečný,
i pokud se týká přípravy. Odkdy najedete

na podvečerní tréninky?

Eliška: Těžko říci. Ještě mám před sebou pár cyklistických
závodů, na které je třeba taky se připravit.

Anežka:  To já
mám momentálně vzhledem k Moskvě režim zcela opačný.

Působíte v projektu Czech Marathon
Hopes, který si klade za cíl vychovat špičkové maratonce. Která má podle vás
větší šanci: vy, sestra nebo obě dohromady?

Eliška: Momentálně je na tom výrazně lépe sestra. Doufám,
že se jí brzy přiblížím. Pak bychom mohly utvořit silnou dvojici…

Anežka: Myslím, že šanci máme obě. Ve dvou se to přece
jenom lépe táhne. (smích)

Kterou vlastnost vašeho sourozence byste
při závodě u sebe přivítala nejvíce?

Anežka: Určitě bych brala Eliščinu rozvážnost. Hlavně pro
delší závody by se to hodilo.

Eliška: Od Anežky bych rozhodně
převzala její výbušnost a rychlost.

Připravujete se ve skupině Ivoše Pitáka.
Přibližte nám jeden tréninkový den českých běžeckých nadějí.

Obě dohromady: Záleží na období.
Většinou ale začínáme půlhodinkou ranního strečinku mezi sedmou a osmou. Po
snídani máme dopolední fázi na stadionu. Většinou „jdeme“ tempové úseky, ke
konci nějaké speciální tempo, přičemž hodně důležitý je i závěrečný výklus po
trávě. Následuje oběd, krátký spánek a poté o trochu lehčí druhá fáze. Může to
být silniční kolo, plavání, případně delší klus s abecedou. K dispozici
máme fyzioterapeuta, který nás namasíruje a „doprotáhne“.

Po večeři bývá chvilka na nějakou pěknou knížku nebo zábavu.

Jak to vlastně máte nastavené se sestrou mezi sebou? Hecujete se, fandíte si,
nebo mezi vámi panuje zdravá sourozenecká rivalita?

Eliška: Asi všechno dohromady. Je to naše výhoda.

Anežka: Dokážeme si pomoci jak v tréninku, tak při
závodě. Což jsme ukázaly i při nedávném juniorském Mistrovství Evropy v Rieti.

Kterého úspěchu ve vaší dosavadní
kariéře si považujete nejvíce?

Anežka: Doposud je mým největším úspěchem zlato právě z 
Mistrovství Evropy juniorů. Cením

si i tamního finálového umístění ve stýplu.

Eliška: Dařilo se mi zatím hlavně v chůzi na juniorských mistrovstvích Evropy.
Z toho posledního jsem si dovezla bronzovou medaili a čas, se kterým můžu být
spokojená.

Máte svůj běžecký sen?

Obě dohromady: Jednou bychom chtěly
běžet pod pěti kruhy. (usmívají se)