Největší českou hvězdou pražského maratonu bude bezpochyby Marcela Joglová, účastnice poslední olympiády v Tokiu i mistrovství světa v Dauhá. Dnes se ještě vyklusala a využila pravidelný servis fyzioterapeuta Pavla Albrechta. Zítra si dá rozcvičku a pak se stane součástí elitních maratonců v jejich pražském mikrosvětě, hotelu Hilton. „Těším se na to,“ usmívá se.

 

Rozhodla ses opravdu na poslední chvíli, nebo spíš jsi jen oznámila start?

Moje zdraví, nohy a klouby mi říkaly poslední dobou každý den něco jiného. Běžet jsem chtěla, ale potřebovala jsem mít jistotu, že to půjde. Nešlo mi moc klusat, ani jsem nešla žádné velké testy. Ale naposledy mě intenzivní dvoukiláky docela držely, takže věřím, že se mi bude dařit.

Po odstoupení na 28. kilometru z maratonu v Rotterdamu před měsícem se tedy nepodařilo s trenérem Pernicou rychle obnovit síly?

Poslední těžký trénink jsem tehdy šla týden před závodem a cítila jsem, jak na mě něco leze, slabost, horečky, zimnice, bolest hlavy. Rozjelo se to a tři dny jsem téměř nevylezla z postele. Ale najednou se to rapidně začalo lepšit a z téměř beznaděje byla zase naděje, že se na start postavím. Přímo v Rotterdamu už jsem se cítila líp, v den závodu bylo hezky, nefoukalo. Řekla jsem si, že by byl větší hřích to nezkusit než zkusit a tak jsem do toho šla naplno dle původního plánu. Ale věděli jsme s trenérem, že je to riziko, přesto jsme byli domluveni, že budu případně reagovat dle pocitů v závodě. Když jsem cítila, že to není ono, že tělo není stoprocentně fit a nebylo by to ani na osobák, zdálo se mi rozumnější tělo neždímat a pošetřit  síly na případný jiný start. 

Co bylo dál?

Zašla jsem si pak na odběry a není vyloučeno, že jsem prodělala covid. Ještě nějaký čas mě bolely svaly i klouby. Odletěla jsem na Mallorcu, ale dva týdny tam probíhala jen údržba. Lehký běh, kolo, plavání. Což ale asi stejně nepomohlo kotníku, který mě rozbolel a od té doby to pořád nebylo ono. Teď se cítím líp a tajně věřím, že ve mně něco zůstalo z té desetitýdenní zimní přípravy v Keni. 

S jakými ambicemi tedy vyrazíš na pražský start? 

Běžela jsem nejdelší intenzitu dvanáct kilometrů a to na maraton opravdu není moc. Potřebuju ale závod. Nechci zaběhnout nic špatného, rozhodně se pokusím ze sebe dostat vše, ale jsem nohama na zemi. Na osobák (2:28:16 před rokem v Enschede, pozn. aut.) nemyslím. Na druhou stranu tady teď necítím takový tlak, že něco musím. Ani já na sebe nic nevyvíjím a tak se skutečně na neděli těším. Ráda bych doma něco předvedla, těším se na atmosféru, po trati budu mít spoustu přátel, ale hlavně chci uzavřít jednu kapitolu, vypnout, odpočinout a začít nový tréninkový blok. 

Poběžíš i o český maratonský titul, který ve sbírce kromě bronzu i stříbra na rozdíl od toho půlmaratonského zlata  zatím nemáš, že?

Naposledy jsem tu běžela před třemi lety, 2019. Asi bych o něm při současné startovní listině (chybí na ní Stewartová, Vrabcová i Hrochová, pozn. aut.) mluvit měla, ale nechci to zakřiknout. Opravdu nevím, co očekávat.  Chci začít raději opatrně, pak se ráda přidám k nějaké skupince po třech nebo pěti kilometrech. Věřím, že to zvládnu, už to nějakou dobu dělám takhle intuitivně. 

Očekávané teplo ti vyhovuje?

Sluníčko mě nabíjí, mám radši teplo. Vedro, které by mě mělo vyždímat, snad nebude.

Jak se pak rýsují další plány, původně ses chtěla v tomto roce věnovat více půlmaratonu?

Věci se vyvíjejí jinak než se plánovaly. Běžím poprvé až v květnu a ještě k tomu maraton, a tak musím počkat, jak se budu cítit. Pak bych chtěla v srpnu na Evropu do Mnichova, tam abych už něco předvedla. Díky startu na olympiádě bych měla mít start jistý, nebo v tomto domnění alespoň žiju. To znamená po maratonu si odpočinout a zahájit kontinuální přípravu s vrcholem šesti týdnů v Livignu ve vysoké výšce. Odtud bych se přesunula rovnou do Mnichova, to je po cestě… Takhle rovnou ze soustředění na závod mi to vyhovuje, resp. nemám vyzkoušený jiný model krom Tokia. Dál se bude sezona odvíjet podle zdraví. Ráda bych formu ještě prodala na podzim na nějakém rychlém půlmaratonu (osobní rekord 1:13:46, pozn. aut.) či desítce a je tady malá šance, že by mohl vyjít start na Newyorském maratonu, to jsou ale zatím sny. Uvidíme. 

Autor článku: Tomáš Nohejl