Zatímco marocký expres Hicham Amghar finišoval do cíle desítky pražského Birell Běhu na 10 km, Trevor Wallinger měl za sebou přesně půlku trati. Nakonec si zapsal čas 52:18. Ale i on se dostal na stupně vítězů, jako třetí nejlepší v kategorii 70+. „Jen o půl minuty horší než před třemi lety, jsem spokojený. Byl jsem trochu zraněný a nemohl tolik běhat,“ usmíval se nadšený Trevor.
A ještě pět minu za ním (57:45) doběhla ve vlahém sobotním večeru pražskými ulicemi jeho žena Wendy, ta byla mezi dámami stejného věku dokonce nejlepší. Dali si jedno nealko pivo a vydali se pěšky k domovu. Než došli ke smíchovskému Andělu, příjemně se vydýchali a unaveni brzy padli do hajan. Tak jako po každém závodě… „Nepijeme, nekouříme, jíme zdravě, užíváme si důchodu,“ konstatují se samozřejmou grácií.
Pocházejí z anglické „středozemě“ Midlands, ale už dávno se cítí doma právě tady, v české metropoli. Trevor vystudoval univerzitu v Leedsu, stal se významným právním konzultantem a po dvaceti letech působení v Houstonu a New Yorku ho jeho společnost Deloitte vyslala na misi do čerstvě svobodného Československa. „Úplně jiný svět. Lidi se dívali na cizince jako na exoty, neměli je rádi. Nechávali jsme si vozit jídlo z Londýna nebo z Německa. Ale časem se to měnilo, zvykli jsme si a byli tu šťastní,“ vzpomínají. Bydleli na Přední Kopanině, blízko letiště, „kdyby se nám náhodou zachtělo prchnout“, a vychovali tu tři dcery. Trevor se stal šéfem Deloitte pro Slovensko i celou střední Evropu. „Sportoval jsem jen trochu, ještě ve škole kriket a ragby, pak v Americe a tady tenis nebo squash, měli jsme koně. Ale práce mě hodně časově limitovala,“ hodnotí svoji pohybovou „kariéru“.
Víc běhat začal až v důchodu. V šestašedesáti… Pražskou desítku běžel poprvé o dva roky později, za 1:05. Před tím jen „na zkoušku“ pražský půlmaraton v roce 2000 za 1:50. O jedenadvacet let později ho v Ústí nad Labem běžel stejně dlouho. Jenže to mu bylo už jedenasedmdesát. „Běhám skoro všechny závody RunCzech kromě Liberce, tam už se do terénu přece jen necítím. Párkrát za rok si vyjedeme do zahraničí, běžel jsem v Kodani, v Dublinu, Košicích, chystáme se do Cardiffu nebo Valencie,“ vypráví.
Žena ho věrně provázela tak dlouho, až se sama rozhodla běhat taky. „Trevor je rychlejší, když vyběhneme, jde si chvilku napřed, pak se pro mě vrací a zase znovu. Ale jak máme na sobě startovní číslo, nečekáme na nic, závodíme. Jenom při maratonu se držíme spolu nadohled, přece jen kvůli bezpečnosti,“ přidává se Wendy. „Někdy běžím chvilku napřed, ale pak na ni počkám,“ ukazuje Trevor. Ale i maratonskou trať stihnou takhle lehce pod pět hodin.
Jak se dokáží v požehnaném věku držet v takové kondici? Jak trénují? „Máme osobního kouče na fitness, se kterým cvičíme dvakrát týdně. Lehké posilování, stabilita, uvolnění svalů, koordinace. Skoro jako profíci, že jo?,“ zasměje se Trevor. Běhat se vydávají také dvakrát týdně, jednou deset, jednou dvacet kilometrů. A o víkendech chodí pěšky. Hodně. Dlouho. Daleko. „Klidně sto kilometrů za oba dny, nejčastěji podél Vltavy nebo Berounky, po jednom břehu tam, po druhém zpátky,“ dodává Wendy.
V Česku už je dávno nic nepřekvapí. „Mnoho lidí si vůbec neuvědomuje, jak pohodlně se tady žije na rozdíl od většiny světa. Jak snadno tu věci fungují. Jak jednoduchý je třeba pohyb po Praze oproti jiným velkým městům. Celou ji obejdete pěšky, nebo za chvilku metrem, tramvají či autobusem. Jak pestré a zajímavé terény nabízí i přímo v centru,“ shodují se oba.
Všechny dcery už jim dávno vylétly z rodinného hnízda, ale nejraději se potkávají na běžeckých závodech. Poprvé se vydali ve čtyřech na Family Run v Barceloně, aby poznali kus města, protože se tam nevyznali v systému veřejné dopravy. Pak s nimi Nicola běžela londýnský maraton, Melanie pražský půlmaraton a Alison ten kodaňský.
Kam dál ještě míří? „Na New York nebo Boston nemáme výkonnost. Ale v roce 2017 jsme běželi londýnský maraton, který byl mistrovstvím světa veteránů, v čase 4:47. Nechceme být pomalejší než posledně, to je přece velká motivace,“ prohlašuje bojovně Wendy. „Budu běhat až do stovky. Za pár roků jsem mezi osmdesátníky a tam mám lepší šanci na dobré umístění, už nás bude zase míň,“ přidává s úsměvem, jak jinak, vždycky dobře naložený Trevor.
Tak až se bude chtít poměřovat s celým závodním polem, najděte si jméno Trevor Wallinger. Teď na pražské Birell Grand Prix běžel líp než 2794 dalších účastníků, víc než polovina… Nebo Wendy Wallinger. I ona jich nechala za sebou moře, 1939.
Autor: Tomáš Nohejl
