Při premiéře Pražského maratonu v roce 1995 ho z podrážky starých bot tlačil hřebík, jednou mu tvář kroutila bolavá záda, jindy měl od puchýřů ošklivě poraněné prsty na noze. Trať dlouhou 42 195 metrů ale František Večeřa z Jirkova nikdy nevzdal. „To slovo neznám. Poprvé jsem maraton v Praze běžel ve čtyřiceti sedmi letech a hrozně mě to chytlo. Jsem hrdý na to, že jsem vždy dorazil do cíle. Někdy to bylo fakt hodně bolestivé, ale vždy to stálo za ten pocit,“ říká běžec, který se zúčastnil všech závodů Prague International Marathon a už je přihlášen i na ten letošní. Ve svých 74 letech!
Jak vzpomínáte na svou první účast na Prague International Marathonu?
„S kamarády z práce jsme si řekli, že na to vlítneme. Byli jsme taková parta, která se ničeho nebála a držela spolu. Nejdřív jsme se bavili o desetikilometrovém závodě, ale já si říkal, že když už do té Prahy jedeme, že dám rovnou maraton. Měl jsem boty maratonky s takovou tou šlupkou. Musel jsem asi dvakrát nebo třikrát zastavit, protože mě z nich do chodidla tlačil nějaký hřebík. Kluci, co běželi tu desítku, na mě čekali a tlačili mě do cíle. Jsou to krásné vzpomínky. Ale ty boty jsem si na památku nenechal, už jsou dávno v popelnici.“
A víte, jaký jste měl tehdy čas?
„Samozřejmě. Dělám si ze závodů zápisky, takže vím, že jsem to nakonec zvládl za 3:50:17. Na druhý ročník už jsem si koupil tenisky a taky ten čas byl o poznání lepší, 3:34:14. Nejlepší výkon jsem ale zaběhl v roce 1998, to jsem byl v cíli za 3:24:04.“
Jaké jste měl do toho prvního ročníku s maratonem zkušenosti? Nebál jste se, že to bude příliš náročné?
„Já poměrně sportoval celý život. Jako kluci jsme se furt někde proháněli po venku a hráli všechno možné. Pak jsem začal s kulturistikou. To mě hodně bavilo, měli jsem tehdy jasný vzor, Arnolda Schwarzeneggera. Do posilovny jsme ale nechodili, to ani nešlo. Vyráběli jsme si činky sami a cvičili ve sklepě. Jenže s přibývajícím věkem mi začala stoupat váha, tak jsem se s tím rozhodl něco dělat a dal se na běhání. Měl jsem sto kilo! Díky běhu jsem shodil tak třicet kilogramů. A pak přišla výzva. V roce 1985 se v Česku konal první ročník Železného muže. 3,8 kilometru plavání, 180 kilometrů na kole a na závěr maraton, tedy 42,195 kilometru. A to jsem si nemohl nechat ujít.“
Tak to jste určitě dobře věděl, co vás na Pražském maratonu čeká.
„Nebál jsem se, že bych to nedoběhl. Nikdy se nevzdávám. Železného mužem jsem dokončil celkem devětkrát. Ale hned ten první ročník byl teda bláznivý. Konal se 9. září kousek od Teplic na Barboře a byla hrozná zima. Ve vodě mi úplně cvakala huba. A při druhém startu mě z kola srazilo auto. Nějaký chlapík mě přehlédl, když jsem ho z kopce předjížděl. Rozbil jsem mu přední sklo, urazil zrcátko a promáčkl levý blatník. Mně šmajdalo zadní kolo, ale jinak jsem nějak extra polámaný nebyl. Dojel jsem na kole zbylých 160 kilometrů a pak uběhl maraton.“
Co vás na těchto kláních nejvíc baví? Čím vás maraton v Praze ohromil, že se na něj z chomutovského okresu vydáváte každý rok?
„Největší potěšení je přeci ten maraton uběhnout, to je důležitý. Když člověka čeká přes 42 kilometrů, tak si uvědomuje, že ho to bude bolet, ale taky ví, že se jednou do toho cíle dostane. A když se vám to povede, tak je to nádhera. Vzpomínám si, že jsem jednou asi pět metrů před cílem upadl a pak si vyčítal, že jsem to nedolezl po čtyřech. To bych se asi u fanoušků pořádně prodal.“ (směje se)
Jak prožíváte předstartovní atmosféru? A stíháte při běhu Prahou vnímat okolní památky?
„To víte že jo, je to krása. Koukáte kolem sebe a kocháte se. Ale pak taky přijdou bolesti a najednou vidíte jen před sebe. Padne to na každého. Když pak ale doběhnete do cíle a dají vám medaili, tak je to utrpění rázem pryč. To je hrozně velká síla. Každý má možnost si to zkusit, to se mi na tom také líbí. V hospodě sice každý říká, že by to zvládl, ale není to sranda. Každý kilometr je s blížícím se cílem delší a delší. Každý víc bolí. V metru to pak na schodech sakra cítíte.“
A kdy vás to bolelo nejvíc?
„Krom toho problému s hřebíkem v botě v úvodním ročníku mě v roce 2005 hodně bolela páteř. Tam to bylo hodně o vůli. V roce 2007 jsem měl zase od prasklých puchýřů úplně rozervanou kůži na noze, to taky nebylo vůbec příjemné. Do patnáctého maratonu jsem šel úplně z voleje, bez přípravy. To mě bolela levá noha. A bez pravidelného tréninku to fakt nejde zvládnout.“
Vy ve svém věku ještě stále pravidelně trénujete? Jak často chodíte běhat?
„Určitě. Bez toho by to nešlo. Ideální je za týden uběhnout padesát kilometrů. Záleží ale na počasí, když je hnusně, dám jen třicet, někdy ale zase sedmdesát. A myslím, že i díky tomu nemám ve svých letech žádné potíže. Neznám bolest kloubů. To spíš upadnu, rozbiju si hubu a natrhnu si koleno. Jednou mi v něm praskl meniskus, operovali mě a za měsíc jsem šel na závody. Prostě jsem musel.“
Účastníte se i jiných běžeckých akcí?
„Ano, snažím se jezdit na další závody, které RunCzech pořádá. Já tím žiju, i když ty výkony už nejsou takové. Už mi nejde tolik o čas, prostě to chci zaběhnout v organizátory stanoveném limitu. Na 26. ročníku Pražského maratonu jsem měl dle tabulek čas 5:42:14, takže ten rozdíl je oproti letům, v nichž jsem byl v nejlepší formě, veliký. Rád mám třeba půlmaraton v Karlových Varech, které nemám tak daleko. Tam jsem běžel také všechny ročníky, v Ústí mi chybí asi dva závody, když jsem měl zraněnou nohu. Já těch zážitků ze závodů mám, to by bylo na dlouho.“
Povídejte. Na který hodně vzpomínáte?
„Jednou jsem měl na noze dvě bradavičky, které se mi po vyříznutí na noze znovu objevily, tak mi je doktor chvíli před startem v Karlových Varech znovu vyřízl. Bylo to sešité, ale já si nedal říct a do závodu nastoupil. No a jak to asi dopadlo. Za chvíli mi z toho lezlo maso. Jenže to nebylo to nejhorší. Skoro měsíc jsem kvůli tomu zákroku netrénoval, takže už po dvou kilometrech závodu jsem neměl sílu. Jako když mě podřízne. Občas jsem běžel, občas šel, a nakonec se skoro plazil, abych to do stanoveného limitu tří hodiny stihl. Bál jsem se, abych nezakopl, protože to bych se už nezvedl. Bolelo mě úplně celé tělo. Všichni mi fandili, vstávali od stolků a křičeli, ať vydržím. Nakonec jsem byl v cíli těsně po třech hodinách boje. Ale nevzdal jsem to.“
To o vás asi musí mít manželka velký strach.
„Ta už je zvyklá. Dřív mi říkala, nechoď, nevážíš si zdraví. Dnes mi řekne, vypadni (smích). To ne. Já mám fakt milionovou ženu. Je opravdu skvělá. Tohle je jen taková sranda. Občas jezdí na závody se mnou, vozí mě a stará se o mě. Do Prahy mě vozí i syn. A vnoučata mi taky moc fandí. Vždycky po závodě kontrolují, jakou jsem dostal medaili, dělá jim to radost. Však už mám taky z těch medaili plné asi čtyři police.“
Jak se těšíte na pražský maraton s číslem 27?
„To víte, že se těším. Těšil jsem se na každý maraton. Mám jen strach, aby se mi předtím něco nestalo, abych neonemocněl. Člověk maká a pak se mu něco stane a nemůže běžet. Z toho mám největší obavy. Můj cíl je dotáhnout to na Pražském maratonu do té třicítky startů. Přišli jsme o dva roky kvůli covidu, tak teď už snad žádná překážka nebude.“
S Pražským maratonem je spjatý jeden z největších vytrvalců historie Emil Zátopek, který byl spolu se zakladatelem Carlem Capalbem u jeho zrodu. Co říkáte na jeho odkaz?
„On nám některé závody startoval, i jeho paní Dana. Emil Zátopek je samozřejmě příkladem pro každého běžce. Co on dokázal, to je neuvěřitelné. Nedávno natočený film, který o něm pojednává, jsem viděl už dvakrát. Je to můj vzor. A s Carlem Capalbem se známe také. Pár let zpátky nám, kteří jsme běželi všechny závody, poslal dopis s pozvánkou na společné setkání.“
Máte ještě nějaký běžecký sen?
„Sny mám pořád. Jedním z nich je, abych vydržel běhat co nejdéle. Myslím pořád pozitivně, dopředu. Rád si zavzpomínám, ale nesmím z toho žít, to bych pořád čuměl zasněně z okna. Pak je mým mottem také dřina, pot a bolest. Taková ta sportovní bolest. A to se snažím předat mladým.“
