Většího chlapa na startu Ústeckého půlmaratonu v sobotu určitě neuvidíte. A téměř jistě ani nikde jinde na závodech RunCzech. Je to 208 centimetrů, 115 kilo živé váhy, velikost bot 49. „Vím, co mě čeká, mám obrovský respekt, ale zároveň cítím tu výzvu. Takže se to ve mně pere,“ usmívá se Tomáš Hrubý, bývalý ligový basketbalista, teď generální manažer ústecké Slunety.
„Je to velká akce, město si ji zaslouží a spousta lidí se na ni těší. Stejně tak já, jsem rád, že ji tady máme,“ říká. První ročníky s průběhem chemičkou, přiznává, ale skoro nepamatuje. „Začal jsem Ústecký půlmaraton víc vnímat, když jsem začal sám běhat, někdy před čtyřmi lety.“
Po dvaceti letech profesionální kariéry na palubovce, kterou si ozdobil i titulem českého mistra, a dalších rocích v kanceláři s s mobilem v ruce, našel novou vášeň. „Chci se udržovat v kondici, nelámu rekordy, ale je to pro mě droga. Kdyby mi dřív někdo říkal, že budu běhat v mrazu a chumelenici, nebo ve třicetistupňovém vedru, vysmál bych se mu. Teď to dělám, pětkrát týdně,“ dodává 45letý muž, táta dcery, milovník Ordinace v růžové zahradě.
Jak sám poznamená, není pro běh ideálním somatotypem. Ale tělo drží a tak to zvládá slušně. Vyráží povětšinou odpoledne po práci na pět, sedm nebo deset kilometrů. Měsíčně mu to vydá klidně až ke sto osmdesáti, ročně skoro dva tisíce. „Žádný cílený trénink. Jen běžím. Běh mi dává volnost, přinese očistu fyzickou i duševní. Užívám si to. Mám práci snů, jsem pánem svého času, ale bývá to někdy náročné. Tady můžu vypnout.“
Není obvyklé, aby se z basketbalistů stali běžci. Ostatně ani Tomáš Hrubý nikoho podobného nezná. „Je to tak specifické a odlišné zatížení. Naši kluci jsou teď před podzimním startem ligy v kondiční přípravě, ke které patří i běh. Ale zaměřují se spíš na výbušnost, kratší sprinty v rámci hry s míčem. Vzpomínám, že se jeden čas chodívalo běhat klidně i patnáct kilometrů, ale to už dávno neplatí,“ porovnává. „Vědí o mně a na dálku mě povzbudí, dávám jim tím nějakou motivaci.“
Trasu Ústeckého půlmaratonu absolvoval už pětkrát. Dvakrát se startovním číslem, třikrát sám v rámci tréninku. Nejlepší čas stlačil na 1:57. „Pod dvě hodiny to beru, to je ještě čestný běh. Já zvládnu desítku klidně za padesát minut, ale na patnáctém už trpím a do konce bojuju. Pak už to mám jenom o hlavě, hlavně doběhnout a nezastavit se,“ popisuje půlmaratonské zážitky.
„Prostě musím, i kdybych měl umřít… Znám se tady s kluky, kteří běhají mnohem rychleji, a uznávám je. Ale taky váží polovinu toho, co já,“ usmívá se. Obdivuje i zdejšího boxerského šampiona Lukáše Konečného, který zaběhl před časem velmi slušné časy. „To je dříč, řeholník, buldog, robot… Ze skvělé kondice těžil i celou svoji kariéru. A teď tím jako kouč „drtí“ své svěřence,“ dodává.
Jednu společnou inspiraci ale neodmítne. Maraton je běžeckým svatým grálem… „Nebojím se to říct, jednou bych ho rád uběhl. Na rovinu: Je to můj sen. Ale kdy se vydám za jeho naplněním? To ještě nevím. Květnový termín toho pražského mi moc nevyhovuje, raději bych běžel až někdy koncem léta, nebo na podzim. Uvidíme…,“ zahledí se do budoucnosti. „Kdyby měli všichni jako koníček běhání, nebo sport vůbec, jak krásně by bylo na světě, že jo,“ dodá pak ještě zvesela.
Tomáš Nohejl
