Na druhou stranu se objeví dny, kdy musí svítat o trochu dříve. Třeba, jestliže se naskytne šance proběhnout se s nejrychlejšími borci tohoto světa, mezi něž nedávný maratonský rekordman Wilson Kipsang bezesporu patří. Jenže oni ti Keňani vstávají tak nějak celkově dříve, trénink nalačno v sedm hodin si nehodlali odpustit ani během svého současného pražského pobytu. Nabídka dělat jim ještě s Tomášem Mirovským „garde“ se prostě nedala odmítnout.

Vyžadovalo to své oběti. Obvykle opulentní hodinová snídaně nad denním tiskem se scvrkla na rychlý rohlík s ještě rychlejším jogurtem, naštěstí nezklamala ani ranní kombinace běhu na bohnický autobus a pak duatlon metro-tramvaj. Dobrá věc se podařila, v 6:55 jsme po domluvě s Tomášem podupávali před Parkhotelem, jakože aspoň v něčem budeme pro dnešek rychlejší... Společně s Wilsonem vyskotačil z tamního výtahu ještě Charles Koech – další rychlík a hlavně manžel Wilsonovy dámské obdoby Mary Keitany. No, alespoň budeme hezky spárovaní.

V hlavě však řve ještě výrazněji než onen budík vyzývavá nejistota s vykřičníkem: Jak dlouho to s těmi dvěma vydržíme! Přece jenom, mezi Wilsonovým triumfem v Londýně a mým nedávným 25. místem na žhnoucí desítce v Hradci Králové ční hmatatelný výkonnostní rozdíl...

Nebudu napínat, vydrželi jsme to přesně 41 minut, přesně tak dlouho trval náš trénink. A vydrželi bychom to i o chvilku déle zejména díky tomu, že my dva jsme běželi a Wilson s Charlesem klusali. Přirozeně nasazené tempo lehce přesahující dvanáct kiláčků v hodině bylo v tu chvíli „comfortable for everyone“. Pryč ale nyní od chladné řeči čísel. V tu chvíli byl důležitější pocit z kroků sdílených s těmito borci.

Některé situace a okolnosti lze jen stěží popsat slovy. Tahle mezi ně patří. Ale zkoušet se to musí. Představte si tichou ranní Stromovku v mírném předletním oparu, shůry se snáší jemné, osvěžující dešťové kapky. Běží se hezky, mimo jiné také proto, že po očku sledujete onu dokonalost pohybu vašeho sparingparťáka. Keňani běží tak nějak tiše, téměř neslyšně. Nášlap i práci celým tělem je učil sám Bůh, ať už klušou či si to metou vstříc cíli, činí tak jakoby mimochodem. Jestli přesně takhle nevypadá lehkost běžeckého bytí, tak už fakt nevím. Takhle bych to jednou chtěl umět taky, byť ty čtyři kilometry v hodině ztráty odpárat mi půjde asi stěží.

Do dvojice jsem tak nějak spontánně „vyfasoval“ Charlese. Ne, že by mi to vadilo. Jednak je to báječný člověk a spoluběžec, navíc, přátelé, kdo z vás může říci, že běžel osm a půl kilometru před Wilsonem Kipsangem... Jojo, vodit borce po Stromovce je velká zábava.

Tady však idyla tichého běhu končí. Jakkoliv nemluvní se běžci z afrických náhorních plošin zdají být, prožvanili jsme opravdu skoro celou cestu. Dozvěděl jsem se spoustu pikantérií z tréninku na keňský způsob. Mimo jiné „i prej, že zrovna já vosobně bych jako mohl běhat o dost rychlejc.“ A že „I should come to Kenya soon.“ Tak odvážné tvrzení potěší, ale i zavazuje. Navíc bych se musel vymanit ze zamilované a mě dosud naplňující kategorie běžecké lamy. No, uvidíme.

Opomenout nesmím ani jedno blízké setkání třetího druhu. Kde se vzal, tu se vzal, v takřka liduprázdném parku se zjevil postarší běžec. Zatímco jsme jej dobíhali, Charles vztyčil výmluvně prst, jakože je to očividně klasik, borec. V tom se ten dobrý muž otočil a vytřeštil oči. Vzápětí mi to docvaklo. Přece jenom, pokud se za vámi ve čtvrt na osm ráno znenadání vyřítí dvě dvojičky jako ty naše, asi bych se lekl taky.

No, snad to nevyzní neskromně, ale asi se mělo stát, že jsem dostal ranní šanci zrovna já. Za

znamení toho beru skutečnost, že Charles měl moje úplně první adidasky, prastaré jedničkové glidy, v nichž jsem natočil 3000 kilometrů a dodnes v nich chodím pěšky. Wilson pro změnu zvolil stejně jako já supernové ultraboosty, jenom tu barvu tedy já mám lepší... Chvilku jsme zapředli řeč i na ně, jak už to běžci dělávají. Ačkoliv někteří závoďáci nemohou přijít na chuť jejich mechovitosti, my s Wilsonem víme o ultraboostech svoje!

Oba borci byli veskrze příjemnými společníky nejenom při výše vylíčeném pobíhání. Na navazující společný oběd jsme pozvali i mé nejbližší přátele – kluky a holky z PIM Běžeckého klubu. Kdyby se naši kmenoví členové nemuseli vrátit zpátky do práce a z „Wilsonova“ nádraží nehoukalo na rozesmáté Keňany Pendolino, asi bychom domlouvali společný tanec vítězů při olomoucké pozávodní afterparty ještě teďka.

Když to vezmu kolem a kolem, neřku-li globálně, nabyl jsem dojmu, že od těchto borců s 

e můžeme učit i více než „jenom“ běhu. Skromnosti. Pracovitosti. Opravdovosti. Nevím, je to toho víc. Lepší člověk přece může být i lepším běžcem. A naopak.

Takže, Charlesi a Wilsone, díky za běh a přeji jen samé úspěchy. I když pro mě budete vítězi, i kdybyste někdy nevyhráli. Což by byla velká náhoda.

Michal Vítů
trenér PIM Běžeckého klubu