Z Prahy přes Lisabon do Kodaně, Cardiffu a nakonec Valencie. Pět půlmaratonů v pěti zemích v šesti měsících. Běžecký cíl si splnilo v prvním roce 43 běžců, z toho pět českých. Ti o sobě na trati ani na výletě vůbec nevěděli… Jen Michal Drbohlav dostal medaili za kompletní Superhalfs ve Valencii od české dobrovolnice.

„Před covidem jsem zaběhl všechny závody RunCzechu a o rok později se přihlásil na nový Superhalfs. Docela se mi to pěkně hodilo,“ vypráví Jiří Mašek, nejrychlejší z nich.

 

Ze tří let se stal jeden rok

„Jenže něco zrušili, vyrazil jsem tedy loni do Kodaně a Valencie, ale protože se neběželo všude, nepočítali nám je. Byl jsem trošku rozmrzelý, ale letos jsem se vydal na všechny znovu a zvládl to. Mám splněno,“ předestírá svoji tříletou odysseu 34letý běžec. Ze všech Čechů dosáhl nejlepšího času. V oblíbené dánské Kodani zdolal trať za 1:31 hodiny.

„Já běhám ve skupině adidas Runners Prague, pomáhám i trenérům. Tak jsem to zkusil objet, vždyť jsem toho ještě moc neviděl,“ doplňuje vlastní motivaci Michal Drbohlav. I on už plánoval starty už v roce 2020, ale pak neběhal a po covidu mu nějaký čas trvalo, než se vrátil do formy. A tak si letos nakoupil startovní čísla na kompletní program – a už neměl na vybranou.

Oba běhají i cestují sami. Zato další se vydali na cesty jako pár, hlavně za poznáním. „Několikrát jsme odběhli pražský půlmaraton, a teď zjistili, že tu je Superhalfs. Zaujala nás ta města, teprve potom jsme si je spojili s během,“ usmívá se Alena Lebedová. „Už jsme byli spolu v Neapoli (kde pořádá tým RunCzechu také půlmaraton, pozn. red.) a chtěli jsme si zažít tu atmosféru v zahraničí,“ doplňuje její přítel Jakub Gregořica.

Jako poslední naskočil Václav Chmela. „Letos jsem se na pražském půlmaratonu, mém prvním, dozvěděl o téhle sérii. Už dřív jsem uvažoval zase vyrazit někam do světa a později i na maraton, ale to se mi zatím zdálo dost náročné. Takhle jsem se donutil běhat i cestovat,“ přidává svůj střípek do mozaiky nejmladší z českého kvinteta, 27letý student doktorátu organické chemie na VŠChT v Praze, který o pracuje v Akademii věd (ÚOCHB AV ČR).

Chodit běhat po práci, teď trochu víc… 

I všichni ostatní pracují v hlavním městě. Běhání je pro ně radost, odreagování, kompenzace sedavého zaměstnání. „Denně běhám do práce ze Strašnic na Anděla, občas jdu i o víkendu. Vydá mi to od 150 do 200 km měsíčně,“ prozrazuje produktový manažer Mašek. „Netrénuju žádné intervaly, prostě se chodím proběhnout,“ říká 30letý ajťák Drbohlav, původem ze Sobotky. „Ale taky mě baví zdvihat váhy ve fitku, mám to tak půl na půl,“ doplňuje bývalý fotbalista a florbalista, který přestál několik operací kolen.

Bankéři Gregořica s Lebedovou bydlí v Příbrami a běhají každý sám.  „Mám měsíční minimum 120 km. Když přijde špatnej den, jdu si zaběhat, pomáhá mi to, najdu si tak čas pro sebe. Intervaly a fartleky už mám jako nutné zlo,“ vypráví 40letá pohledná dáma. „Já ještě hraju fotbal, okresní přebor za Trhavé Dušníky. Tomu běhu moc nedám, jen abych překonal hlavu a morálku, stačila by mi desítka,“ pousměje se její o pár let mladší partner.

Půlmaratonské ambice nehrotili, ale připravovali se poctivě a závody si užili. „Těch dvacet tisíc lidí v Kodani, to už byla pěkná tlačenice a s moji výkonností okolo 1:30 jsem na rozdíl od Prahy nezůstal ani na chvilku sám,“ vybavuje si Mašek. „V Kodani byla ve vzduchu cítit ta sportovní mentalita. Ale diváci v Cardiffu byli ještě o fous lepší, fandili i s dětmi, to bylo úžasné,“ líčí nadšeně Drbohlav. „Zajímavé bylo sledovat i proměnu centra města při organizaci tak velké akce,“ všiml si Jakub Gregořica.

Prodloužené víkendy, běžecké hostely i polská cestovka 

Ani cestovatelská anabáze nebyla úplně snadná. Všichni toužili nejen běhat, ale i poznávat. „Kodaň už znám, tam jsem přiletěl v pátek večer a hned po závodě v neděli se vracel domů. V Lisabonu bylo v květnu už velké teplo, moc jsem tam toho nepochodil. Cardiff, kam jsem jel s partnerem, jsme si spojili s výletem do Londýna. Valencii jsem viděl narychlo už podruhé. Tam jsem letěl přes Madrid, zpátky z Barcelony, kam jsem dojel vlakem. Chtěl jsem si to užít a ještě se tam určitě vrátím,“ vypočítává Jiří Mašek.

„Všude jsem si udělal prodloužený víkend. Ale našel jsem si levné letenky, využíval hostely, kde jsem potkal spoluběžce z různých zemí. Do Lisabonu se mnou jel brácha a kamarád. Ve Valencii jsem pozval osmičlennou partu na příští rok do Prahy. A kromě toho jsem stihl ještě Paříž a Stockholm,“ vypráví Michal Drbohlav.

„Při té inflaci jsem do toho dal skoro všechny své úspory. V Kodani jsem navštívil kamaráda ze Švédska. Svět je malý, že… Nejvíc se mi tam líbila nejvyšší umělá stěna na světě, ale bohužel jsem měl málo času ji vyzkoušet. Jenom ve Španělsku jsem strávil týden a v Madridu navštívil boulder Chrise Sharmy, kde se ale nesmí lézt bez trička, což mě překvapilo,“ přidává zážitky nadšený lezec Chmela, původem fotbalista, který pokukuje po triatlonu.

„My jsme si hledali bydlení v centru, brali jsme to víc výletně,“ vzpomíná Alena Lebedová. „Valencia už byla vyprodaná, dali nás na čekačku. Až na sociálních sítích jsem našla polský klub Rasmaraton, který zajistil kompletní zájezd i s dopravou, bydlením a startovným,“ přidává nečekanou zkušenost. Podobně se dostal se slovenskou cestovkou na start i Chmela. „Je to fajn poznat různé země, města a jejich specifika. Nejvíc se nám líbila Valencia, teplo a historie, taky Kodaň a zdejší skandinávský styl života,“ doplňuje Jakub Gregořica.

Maratonská motivace i pro Boston

Zážitkové běhání jim napumpovalo do žil další motivaci. „Osobák mám pod 1:30, chtěl bych pod 1:20 a myslím, že toho jsem schopný. Pak bych mohl přemýšlet o Bostonském maratonu, kde pro mě stojí kvalifikace někde kolem tří hodin,“ říká Michal Drbohlav, který královskou trať běžel poprvé v roce 2019 v Praze za 3:27, kdy „vůbec nevěděl, co čekat,“ jak říká.

„Teď běhám objemy na svůj první maraton ve Florencii, chtěl bych se dostat pod čtyři hodiny. Trošku zkouším intervaly, běhám podle pocitů, baví mě to, ale pořád jsem začátečník. Do Stromovky nebo Divoké Šárky běhám vydýchat plíce po těch hodinách s rozpouštědly v laboratoři,“ povídá student-chemik Chmela. „Běhání jde podobně jako doktorát. Půl roku na něčem pracuju, ale zjistím, že tudy cesta nevede a musím začít znovu. K vytouženému výsledku dojdete jednoduše, musíte si to odpracovat. Jak v laborce, tak při běhu,“ dodává.

„Za rok možná půlmaraton někde v zámoří, ale děsí mě aklimatizace. Maraton se mi zdá strašně dlouhý, to nevím,“ uvažuje jediná česká Superhalfs dáma. „Prahu dáme určitě, ale hlavní je radost z běhu. A teď se nám líbí i to spojení s dalším cestováním. Něco zase vymyslíme,“ souhlasí její partner.

„Já to neberu tak vážně. Kdybych trénoval, mohlo by se to i lepšit, ale jsem pohodlný. Třeba to někdy ještě přijde,“ krčí rameny Mašek. „Příští rok si chci odpočinout, asi dám jen Olomouc, tu mám rád. A pak maraton Mnichov, tam už jsem byl třikrát (nejlíp za 3:25, pozn. aut.). Jednou bych rád zažil Boston, ale tam je hodně složité se dostat. Anebo ultra…“

 P. S. Pro případné další zájemce dodáváme, že na splnění výzvy Superhalfs máte tři roky, v jejich průběhu musíte zaběhnout všech pět půlmaratonů.

Superhalfs 2022

březen Praha (Česko)

květen Lisabon (Portugalsko)

září Cardiff (Wales)

září Kodaň (Dánsko)

říjen Valencia (Španělsko)

Hall of Fame, Síň slávy

43 lidí, z toho 5 Čechů

Michal Drbohlav 30 let, časy 1:32 - 1:43

Václav Chmela 27, 1:40 - 1:50

Jakub Gregořica 32, 1:55 - 2:17

Alena Lebedová 40, 2:02 - 2:23

Jiří Mašek 34, 1:31 - 1:41